FantasMagory

Tajemný obraz

3. května 2014 v 10:31 | Světlo
Už od ého narození vysel na chodbě obraz. Už jako malá jsem ho neměla ráda, ale neřešila jsem to.
Když jsme se ale stěhovali, naši pověsili obraz do obýváku nad pohovky. A tak začal můj hon na čarodějnici.

Obrázky | Místa, kam se jednou vydáme

1. března 2014 v 8:33 | Světlo

Street art - fotografie

28. února 2014 v 11:23 | Světlo
Řadím tento článek do rubriky FantasMagory, protože tohle umění je vážně fantas magory!!


Moje hlava | Planety, světy a kouzelné bytosti

25. února 2014 v 20:30 | Světlo
Někdy od desíti asi do dvanácti, jsem měla takový debilní období, kdy jsem nebyla schopná se nějak prosadit v kolektivu. Tou dobou jsme se stěhovali a to nové prostředí bylo... inspirativní. :)

Magical animals Fantasy

Namísto toho, abych si našla spoustu nových kamarádů, jsem si je začala vymýšlet. Stvořila jsem vlastní svět. Pracovala jsem na sešitu, který jsem nadepsala "Kouzelné bytosti" a všechny, které jsem vymyslela, jsem tak nakreslila a popsala.


A nebyl to jen svět. Vymyslela jsem k tomu i příběh... :)

A nebyl to jen jeden svět!! Těch variant, druhů, iluzí... Vymyselala jsem toho tolik, že si to všechno už skoro ani nepamatuju. :D

Magical animals Fantasy



A tak šel čas v mém světě. Bylo to skvělý. Bezproblémový. Kdykoliv jsem mohla odejít ať je to, kde je to... Nenaděla jsem se a musela jsem podruhé měnit školu. A to byla ta chyba. Opustila jsem svůj svět. Vžila jsem se do skutečnosti. A ten rychlý přechod mě i něco stál...


Tuhle chybu jsem ale již po půl roce opravila. Tímto moc děkuju mojí mamince, která při mě stála, když jsem se po první pololetí rozhodla přestoupit na jinou školu. Na čtvrtou školu. Samozřejmě, začátky jsou vždycky nanic. Ale vrátila jsem se tam, kam patřím. Do své hlavy. K Meletovi, tomu kdo mi stojí po boku.


Žiju šťastně, jsem šílená, dělám neuvěřitelné kraviny a kdykoliv stratím elán k dalším blbostem, ohlédnu se za sebe. Otočím hlavu a vidím to, co mě k němu dokopalo předtím. Můj fantasy svět se propojil s reálným světem a já jsem se ukázala ve svém světle... Vždyť já jsem to Světlo :)

Dávám radu každému, kdo bude chtít; nebojte se vejít do jiného světa. Není to vyšilování. Je to naslouchání sobě samotnému. :)

Noc

15. ledna 2014 v 19:31 | Světlo
Téma tohoto týdne je noc. Noc je krutá a překrásná zároveň. V noci něco ožívá. Něco. Sama si nejsem jistá co, ale protože jsem snílek a fantas-magorista, vidím v noci věci, co v dne ne. Mnoho bytostí ožívá se setměním, já ale ráno. Jakmile začnou zpívat ptáci, já se budím, proto mi také říkají Světlo. Musím ale přiznat, že se prostě noci bojím.
"...Je léto, červenec. Slunce se konečně umoudřilo, sklání se k západu, obloha růžoví, rudne a skloněné slunce k nám posílá poslední světlo. Zeleň zavoní úlevou, že se konečně ochladilo. Ptáci vesele cvrlikají. Obloha šedne. Včely mizí. Vylézá krtek. Obloha zčernala. Mrká na nás první hvězda. A najednou - ticho. Ptáci naráz přestali zívat. Okamžik jen šumí listoví. Všechno tichne, ukládá se ke spánku. Je ticho. Hvězd přibylo. Konečně se něco ozívá - sova se vydává na lov a hluboze houká. To ohlašuje jediné - tohle není konec dne, to je začátek noci. Příroda znovu ožívá. Ježci dupou a vyhrabávají slimáky, kteří se ukrývali pžes den v záhoncích. Netopýři vyletěli nachytat můry, které se zoufale otáčejí pod lampou. Kuna vylézá z dutiny a vydává se na lov myší, které odhopkali do pole na chutný ječmen. Kočky blikají očima a hrají si. Žáby spouští svůj koncert. V křoví cosi šramotí. Trávu něco ohýbá. Koruny stromů se pohupují..."
A právě v tuhle chvíli, kdy měsíc nestačí zakrýt tmu, zacházím do domu spát, protože se vážně bojím. Nevím totiž, co tam v té tmě číhá a pozoruje mě. Nechávám si ale otevřené okno a pozorně naslouchám. Vžycky jsem se snažila něco skrze záclonu uvidět, ale od té doby, co se mi to porařilo, si zatahuji i závěsy. Něco totiž proetělo asi 50 metrů od mého okna a sneslo se to na zem. Nebyl to ale pták, ani netopýr. Na zemi to tožiž složilo křídla a rychle odsprintovalo z mého dohledu. Moc jsem se bála no to, abych vylazla aspoň k oknu. Místo toho jsem se jako strašpytel zavrtala pod peřinu a usnula. Teď svojí zbabělosti lituju.
Bylo to tmavé, veliké asi jako rys, nebo retrývr. Nevím, kolik to mělo nohou, ale myslím si, že čtyři, což soudím podle toho pohybu. Křídla byla hodně veliká. V poměru s tělem asi 2:1. Ocas to nemělo. Aspoň myslím. Mělo to vlající uši. Malinké tlapičky.
Po tomhle zážitku jsem stvořila "Kouzelné bytosti". Knížku (sešit A4) s magickými tvory (pastelkovými malůvkami od 10ti letého dítěte) a podrobným popisem života, podoby, chování... (za pochodu vymyšlénými).

Nosila jsem si ten sešit do školy a hodně tam vytvářela v hodinách. Nejlepší kousky ale vznikly v noci pod svitem lamičky. A ty nápady mi určitě našeptala sama noc.

Noc je mi tedy kamarádkou, ke které cítím strach, zároveň ji mám ráda.
 
 

Reklama